Láska - povídka

de - eo - fr - en - hu - it - bg
es - zh - pt - nl - rus - ja



Jan a Janina žijí ve starém městečku u řeky.
Má dva pěkné staré kostely a starý most.
Milují své město. Často sedí u řeky a těší
se z jiskřící hry vln.
Mají přátele ve městě a čas od času
se setkávají ve společenském kroužku. Ale
během poslední návštěvy stín padl
na jejich duše. Jak se to událo.
Mladá žena – znali ji již trochu déle -
sedávala během celého večera velmi tiše.
Bylo možno vidět – byla smutná. Její
přítel ji opustil. Ale – její láska k němu
trvala dál.
To vedlo Jana a Janinu k zamyšlení. Protože –
- a o tom nikdy dříve nepřemýšleli – zda by
také jejich láska mohla někdy skončit?

To se opravdu nyní stalo pro ně problémem.
Ale jako vždy, když mají problém, jdou do
malé kapličky uprostřed města. Tam během
dne hoří svíčky. Posadí se a dívají
se na plamen svíce. Možná přichází
odněkud nějaké řešení nebo jen
malá rada. Již často odešli potěšeni.

„ Nu – co vás tak rmoutí?“ Před
jejich zraky se objevila tvář moudrého
muže. Hned zavzpomínají. Samozřejmě –
již se s ním setkali. Tehdy seděl
na lavičce a očekával je.

Plná radosti,
že ho opět vidí a plná důvěry jako
tenkrát, Janina si dodává kuráže
a vypráví o svém smutku a strachu
ze ztráty jejich lásky.

Klidně moudrý muž poslouchá. „ Nyní
vím o vašem strachu a vašem zármutku.
Vidím, že opravdu je to pro vás problém.
Ale odpověď není tak snadná, také
pro mě ne. Přece však vám chci
pomoci. Zvu vás na malé putování
po cestě filosofů. Znáte ho. Tedy
nashledanou ráno o deváté hodině.
Ale s sebou si vezměte něco k jídlu
a pití. Bude to trošku delší putování.“


Plni očekávání vycházejí příští ráno
a včas jsou na
domluveném místě.
Moudrý muž je již očekává. Srdečně se
zdraví polibky na obě tváře – skoro
jako Francouzi, myslí si.
„ Nu – pojďme tedy.“

Slunce září – nebe samá modř. Na druhé
straně údolí je starý zámek. Pozoruhodnost,
kterou rádi navštěvují turisté – jak
Jan ne bez hrdosti
ukazuje:

Postupně je cesta strmější – slunce postupuje
do výše – všichni se hodně potí.


„Odpočineme trochu“, navrhuje mudrc.
Jan a Janina souhlasí. Posilňují a osvěžují se.
Opět vyrážejí. „ Před námi je ještě
dost dlouhá cesta.“
Cesta se stává užší – trochu více a více

Strmější a náhle stojí před
Velkým zeleným živým plotem.
Podivné – dříve zde ještě nikdy nebyli.
S údivem se Jan a Janina zastavují. Mudrc
jde ale dál – a kyne jim rukou,
aby ho následovali –
neočekávaně se zelená zeď otevírá.
Váhavě ho následují.
Na druhé straně je přijímá hustá bílá
mlha, která se přece jen pomalu
ředí. Jejich očím se představuje
nádherné panorama.
Zcela nový svět se rozprostírá před nimi –
- zelený trávník – krásné skupiny stromů –
- různobarevné květiny – vše jakoby vnitřně
svítí. Trochu dál je nepříliš velké
jezero.



Na konci jezera – něco takového nikdy
předtím neviděli – krásný velký, bíle zářící
vodopád – miliony nejjemnějších vodních kapek –
- pomalu se vznášejících dolů – a nade vším
velká světle zářící duha – jasná a
zářící –
Jan a Janina zapomínají vše kolem sebe.
Jsou okouzleni tímto unikátním
divadlem.
Jen po chvilce si všimli skupiny mužů
a žen, oblečených do dlouhých barevných
rouch. Jeden pár vychází ze skupiny a přichází
k nim – usmívá se na ně laskavě
a zve je k následování. A nyní vidí
lidi vpravo a vlevo, kteří stejně
jako oni běží dolů k jezeru.



Začíná vát větřík, a tehdy se rozeznívá
mírný a jasný hlas

„ Tento vodopád má svůj věk – podle
vašeho počítání času – už mnoho milionů
let a bude existovat dál – podle vašeho počítání
času – ještě mnoho milionů let.
Proč se bojíte o vaši lásku –
přece se již zrodila.
Jděte k vodě – napijte se z ní,
tato voda je voda života a lásky,
plyne od věčnosti,
protože je věčná
a vaše láska
poroste, poroste a poroste.“

Opět je ticho.

Ale Jan a Janina pijí, pijí a pijí

a s každou kapkou se jejich strach
stává menším a menším
a náhle je pryč.
V jejich srdcích se šíří úžasný pocit míru a lásky.

Mlhový opar přichází


A náhle vidí před sebou plamen svíce v kapli,
potichu moudrý muž odchází.
Jan a Janina ale zůstávají.
Jejich těla a duše se dotýkají jeden druhého slabě
a jemně,
zmizel strach – ale jejich láska zůstává
dává pocit silný a velmi živý.
Nakonec vstávají – jako ve snu jdou domů.

A opakovaně sedí u své řeky – dívají se na
jiskřící hry světla a vln.
a vzpomínají na své úžasné příhody.

Text und Fotos von Albert Jäger
Übersetzung von František Horáček